Dal jsem si dnes navíc ke klasickému fotbálku, ještě porci fandění navíc a to v rámci Slávistické neděle. Rodinu jsem poslal do Harfy na dinosaury, sebe na HCS.

Upřímně, realita zklamala. Žádný nával slávistů se nekonal. Naštěstí se nekonal ani příjezd fotbalových fanoušků z Plzně, nevím, jestli měli něco v plánu, ale nikde nikdo. Bohužel, hokejkám se nedaří, makají, dřou, to ano, ale tým pod vedením kapitána a majitele Martina Straky byl prostě zkušenější a vyzrálejší. Vždycky o trošku víc věděli, jak sis
stoupnout, kdy podržet puk a kdy vystřelit…. No, stále však panu Růžičkovi věřím, je to prostě borec. Vždy, když na něj slyším někoho skandovat zlé a urážlivé pokřiky, uvědomím si, jak nám ho závidí. I kdyby se mu letos nevedlo jako
dříve, podržme ho, on nám to zase vrátí, že budeme moci chodit pyšně po celé zemi.

Na mém fandění mě vždy pobaví to, jak v den zápasu silně, vědomě nenávidím město a klub, proti kterému hrajeme. Jindy je mi to město snad i sympatické, nebo o něm vůbec nepřemýšlím a je mi šumák. Ale v neděli jsem Plzeň nenáviděl, a kdyby mi někdo nabídl Plzeňskou 12ku, byl by u mě takový budižkničemu, jako třeba limberský.

No takže po prohře hokejek, přesunul jsem se do, na rozdíl od Hušák Arény, opravdu domácího svatostánku, do Edenu. Ať si kdo chce, co chce, říká, Eden je jen jeden a je jen náš. Může tam hrát domácí zápasy Sparta, Klokan, Plzeňská Viktorka, to je jejich problém, ne náš. Vlastníkem není náš klub, ano, to vím, ale to je možná jen dobře, o tom snad však až jindy. Do těchto míst však prostě patří jen jeden klub. Ten nejstarší, ten od kterého všichni na našem území jen opisují, ten klub, jehož barvy symbolizují boj našich praotců proti německému vlivu (největší soupeř
vždy byl a to si přiznejme, Deutscher Fussball Club, než ho nacisté v roce 1939 zrušili), barvy jenž reprezentují barvy naší země, barvy, jež jsou stejné jako barvy našeho slavného království.

Ale už k zápasu. Potěšila mě návštěva, nepotěšil mě rozhodčí – tlačil favorita, co mohl, nepotěšil dlouhodobě dementní limberský – on za to ale nemůže, to je prostě výchovou klubu odkud pochází – nevíte to někdo náhodou? J,
a chválím pana Vrbu za jeho vystřídání po gestech k publiku. Naše obrana nebyla na začátku úplně jistá, a to překvapivě na straně pana Latky a pana Nitranského, kteří se mi dlouhodobě velmi líbí. Celkově mi tým připadl, jako by hrál proti samotné Barceloně a ne proti Viktorce. Proboha, vždyť jsou to ti nuláci z Plzně, křičel jsem na naše chlapce, marně. Najednou byl tam a to po několika neproměněných šancích soupeře. Plzeňský kotlík skandoval: „Dejte jim bůra!“, a já si říkal: „Bože, vidíš to??!!! Potrestej je!!!“. I stalo se J. 2 útoky, 2 góly a ono to jde!!! A jsou tam!!! A hurá!!! Tak jsme byli na severu rádi jak dlouho ne!!! A nalila se do mě taková vlna euforie a připomněla mi „staré“ dobré nedávné časy z dob otevření stadiónu a pana Jarolíma, pana Šmicra a mladíků Necida a Suchého.

On fotbal je jen o vítězství, o ničem jiném. Můžeme o fotbale teoretizovat, litovat, zkoumat, stěžovat si, láteřit, kritizovat, všechno možné můžeme, ale jde jen o 3 body. Ano, získané poctivou prací a dřinou potěší ještě víc, ale dřina a práce bez výsledku je zase dost o howně, že.

Je poločas. Člověk by si myslel, že půle bude o sledování nejnudnějšího moderátora na světě, jeho věčných
stížnostech, že soutěžící zdržují (to je vůl :-)) a ono prdlačky. Najednou se, kde se vzal, tu se vzal, přistál maník na padáku. Musím to tedy ocenit, nejen jeho odvahu, ale jistě i přípravu, odkud přiletěl, nikdo neví, ale nadšení to vzbudilo velmi silné a to mezi všemi. Chlapce odtáhla ochranka, přeji mu tedy mnoho štěstí!!! Slušný výkon!!!

Ještě si dovolím poznámku, že značka minuty vypadá jinak, než značka stupně, nevím, proč si na těchto věcech
nedá marketing záležet, vždyť to je neprofesionální (na velkoplošných obrazovkách).

Druhá půle začala vtipným pokřikem jednoho souputníka: „Petržela, zloděj dresů!!!“ a šlo se na věc. Plzeň nás zatlačila, ať už svým tlakem, či naším úmyslem zatažení. Střídání pana Pospěcha jsem chápal, není to vhodný typ na brejky, bohužel ani pan Vlček (je mi ho líto, mám ho rád, ale na hřišti není ku prospěchu naší věci – sice myslím, že před prvním gólem měl nějakou zásluhu, ale celkově na mě působí poslední dobou špatně). Zato jsem byl zvědavý na mladíka v útoku. Nevypadal jako moc brejkový typ a taky nebyl. No, snad se vykope.

Plzeňský kotel se buď blbě ptal: Tohle jsou ty tisíce? – Ano, plantážníci!!! To je 8500 lidí a to jsme v krizi, jakou nepamatujeme minimálně 20 let. Nebo píše vzkazy, co všichni víme: Že porazit nás je víc než dres nějakého argentinského pasáčka krav a katalánského házenkáře v jednom (kvíz: komu že fandím ve Španělsku :-)? Nápověda – je to klub v pravdě královský). Pak si už jen užasle fotili naše pyromany.

K fotbalu….bohužel s hrálo jen na druhé straně, kde zářila vycházející legenda Čontofalský a když se naši kluci dostali k nám, většinou spálili, z toho jednou velmi ostudně právě mladík Paprčiak. No rozhodčímu se nechtělo, ale i přes jeho plzeňský protlak jsme vyhráli a spokojeně se rozešli do hospod a za rodinami domů. Ještě dneska v práci se mě všichni ptají, proč tak zářím.

Proč? Protože.

SKS Olé!!!